neděle 16. února 2014

Aureole? Never more!


Milý deníčku...ač jsem si říkala, že sem nebudu tahat negativní recenze restaurací, přesto musím udělat výjimku. A tou byla návštěva Aureole Fusion Restaurant & Lounge. Bylo to v rámci Grand Restaurant Festivalu. Což si nemyslím, že by mělo být pro restauraci, jež se pyšní označením BIB Gourmand (cenově dostupnější výborná restaurace, víceméně předstupeň před michelinskou hvězdou) nějakou omluvou. Pořád jsem nemohla najít to správné rozpoložení pro návštěvu Aureole a jejich klasického menu, ale jelikož mne festivalové menu v letošní nabídce zaujalo (a to na podobné akce nechodím, protože mne to fakt nebaví), řekla jsem si, že na začátek to zkusím a pak se uvidí. Jsem si však zcela jistá, že to však byla moje první a poslední návštěva Aureole. Prostředí je dobré, výhled na Prahu a terasa je vážně fajn. O tom by tahle recenze ale nebyla...

U festivalového menu mne zaujal předkrm v sekci To jste ještě nejedli.... Tedy na papíře. Kroketa z konfitované kachny v křupavém těstě, pyré z pečeného celeru, nakyslá okurka Cremono a pěna Ginjo saké byly v pohodě. Maso moc dobré, chutě se krásně propojily. Tartar z tuňáka klasika, salát a kaviár ze sojové omáčky Kikkoman. Nic ohromujícího, prostě klasika, ukázka dobře zvládnuté práce v kuchyni. Největším zklamáním však byly afilo výhonky v čerstvé bio-hlíně s estragonovým gauacamole. Na tu hlínu jsem se těšila. A hodně. Prakticky kvůli tomuto chodu jsem Aureole zvolila. Jedla jsem už ledacos - rozdrcené schránky korýšů či popel v mnoha variacích. Těšila jsem se na hlínu. Ale že mi místo hlíny naservírují ořechy rozdrcené na prach se strouhankou a sladem, imitující tu hlínu, mne fakt totálně zklamalo. Tak když to neumím, tak to nedělám!

 
 
Při příchodu a objednávání aperitivu byla obsluha v pohodě (milá slečna na začátek a milý mladý muž při obsluze u dezertu), až na slečnu u vchodu co mi do ruky vrazila štítky od šatny (dle pravidel slušného chování by bylo lepší je podat mému mužskému doprovodu). Později se však staly věci, které jsem nikdy v restauraci podobného typu nezažila (a že jsem jich zažila hodně). Zlomilo se to předkrmem, který obsluha přinesla, když jsme nebyli u stolu kompletní a doprovodila to slovy:" Partner tu sice vidím není, no ale přeci nebudeme kuchyni přidělávat práci že?"  ??  JÁ jsem host a je mi úplně jedno, jak si to v kuchyni nastavíte, tady je primární moje spokojenost, ne VAŠE! Nemělo by se stát, že donesu jídlo, když polovina stolu chybí. Ale ok, v pohodě, stane se. Když to omluvím, tak tyhle kecy jsou naprosto neslušné. Snesu bodřejší i žoviálnější obsluhu, proč ne. Ale ne drzou a frackovitou. A to nebyl servis zdaleka vytížen, obsazenost restaurace byla asi 40 %.  Dojem z obsluhy posléze potvrdil další zážitek, kdy víno k hlavnímu chodu (a nezajímá mne, že to bylo v ceně menu), kdy jsme požádali o změnu předchozího bílého vína za plnější červený Syrah, donesl číšník se slovy - "Nebude Vám vadit když Vám to naliji do skleniček po tom bílém, že ne?" Tohle mne totálně odrovnalo a nebyla jsem schopná slov. Tohle se mi nestalo ani na tancovačce v Horní Dolní. Sklenice tedy na požádání vyměnil (za čisté sklenice na bílé víno). Uf...
 
 
 
Pozornost podniku, polévka Tom Yam, jako jejich signature dish, prostě klasická nakyslá asijská polévka, byla chuťově hodně dobrá. Je nutno pochválit, že byla i dobře zvolená, chutě se stupňovaly, což zvolení polévky do sestaveného menu je vždy něco jako sázka do loterie. Jen místo kuřecího masa bych asi zvolila krevety, ale to je jen můj názor.
 
Hlavní chod byl vynikající, jediný světlý bod večera a nebylo mi líto peněz, protože ty bych za tento chod dala. Vepřová panenka pečená ve studeném kouři z třešňového dřeva byla vynikající, maso mělo nádhernou strukturu, skvělou uzenou chuť, prostě jsem byla nadšena. Jako doprovod jemné dýňové pyré, kaštany, lanýžové glacé a dýňový prach se solí (proč byl dýňový prach se solí modrý je mi dodnes trochu záhadou, ale budiž). Skvělé, bez debat.

Dezert byl pro mne dost zklamáním, je možné, že jsem zhýčkaná, ale pod křehkou skořepinou plněnou karamelovou ganache, bych si představila něco víc, než mističku z čokolády plněnou sladkou ganache a přelitou horkou rozpuštěnou čokoládou. Chuťově byla čokoláda dobrá, jen prostě nuda. Pistáciová makaronka - těsto skvělé, rozplývala se na jazyku, náplň unylá a fádní. Maracuja kaviár (ano, opět dobře zvládnutá molekulární kuchyně) výborný a spolu s banánovým sorbetem osvěžující, asi nejlepší prvek v celém dezertu.

Co říci na závěr. Od Aureole jsem čekala víc. Chtěla jsem zkusit i klasické menu (šéfkuchaře Jiřího Krále si velice vážím a byla jsem zvědavá na jeho styl asijské kuchyně), ale tato zkušenost mne odradila. Neustálé poplácávání se po zádech mezi obsluhou a některými hosty připomíná atmosféru filmu Bony a klid a tento maloměstsko-mafiánský styl podniků mi prostě nesedí. Restaurací s oceněním BIB Gourmand jsem navštívila již více, ale tahle úroveň byla zatím nejnižší (a že v Praze může být BIB velice dobrý, předvádí třeba Paul Day v Sanshu). Aureole tedy nemohu doporučit.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Zpět na úvod

©2013-2019 Všechna práva vyhrazena